Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 27.4.
Jaroslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Leonard Bernstein, ten, co měl každou notu v malíčku
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 30.8.2014 (17:13:45)

LEONARD BERNSTEIN

 

     25.8.1918   LAWRENCE, MASSACHUSETTS,  USA         ۞     14.10.1990    BIG APPLE,  USA

 

 

„Bach nebo jazz, muzikál nebo symfonie – hudba je zkrátka hudba.“ To jsou slova muže, jenž celý život dokazuje svou tvorbou, že lze nahodile prohodit a v éteru s ní propojit prvky jazzové a populárně naučné hudby s tradičními, že jako skladatel dokáže ve své žánrové rozmanitosti (roztoč se nevinně do všech stran jako Glóbus, vychyl rozkošnicky řešitelný rébus, prostři do vesmíru ubrus, nazdob opulentní corpus, recept zní: vypečená a křupavá Venus, pohlaď zen a můj gen třpytivý génius…) využít nejrůznější stylové a slohové příchutě hudby pro corpus, tedy pro pohyby těl pramenící z 20. i 19. století. Přitom jeho otec Samuel, židovský přistěhovalec, mu nalajnoval docela jinou životní dráhu.

 

„Lennie,“ jak této skladatelské i dirigentské veličině říkali od samých začátků po narození ve Spojených státech, měl nastoupit do tatínkova podniku a dodávat bostonským salónům krásy otočná křesla, vysoušeče vlasů a jiné vymoženosti kadeřnické optické klamně klaunsky dovedné na oko rafinované techniky.

 

Leonard Bernstein, jenž v deseti letech poprvé položil prsty na klaviaturu, se rozhodl najust protestovat a začal studovat u soukromých učitelů v rodišti, poté ve Philadelphii i v New Yorku, a přitom si vydělával na živobytí jako messenger, závozník a pianista v tanečních hodinách i po různých lokálech. Po čase nadějného pianistu přijali na Harvardské univerzitě. Stále ještě nebyl spokojen a jako někdejší žák slavné Helen Coatesové po dva další semestry navštěvoval Curtis Institute. Skvělé školení ještě víc prohloubili jeho učitelé Fritz Reiner (dirigentský servis) a Randall Thompson (nauka o instrumentaci).

 

V Bernsteinově životě stojí práce na prvním místě. Od raného mládí si uvědomoval, že bez práce nejsou koláče a tak talent bez 99% úsilí znamená furt jen 1% předpokladu k úspěchu. Chlapcovo nadání a 99% píle opět dozajista ohromily i proslulé skladatele Aarona Coplanda, Dimitri Mitropoulose a dirigenta Sergeje Alexandroviče Koussevitzkyho, jenž si ho v roce 1942 vybral za svého asistenta.

 

V pětadvaceti letech dostal Bernstein příležitost ukázat, co v něm skutečně vězí: nastoupil jako pomocný dirigent Newyorské filharmonie, nejstaršího (a možná snad i toho nejhřmotnějšího) symfonického tělesa na území Spojených států.

 

Ke světovému úspěchu mu však kromě osobních vlastností a znalostí dopomohla obyčejná rýma a alergie Bruna Waltera. Tehdy, v kritickém dni 13. listopadu 1944, musel na poslední chvíli zaskočit za nachlazeného Mistra a dirigoval Schumanna, Strausse a Wagnera. Kritici se rozplývali, že Bernstein – ač náhradní živel – si právem vysloužil bouřlivé ovace, „neboť se projevil jako vynikající koncertní tvůrce“ (Time). Od té doby ho už potlesk neopouštěl. Ozýval se ve vyprodaných halách Bostonu, Chicaga, New Yorku, v Paříži, Londýně, Vídni, na Pražském jaru, v Budapešti a při desítkách dalších štací.

 

V roce 1953 debutoval Cherubiniho operou Médea (v hlavní úloze Maria Callas) jako operní dirigent ve stánku nejlegendárnějším – v milánské Scale. Nejplodnější období však mělo teprve nastat. Za dalších pět let se stal Mitropoulosovým nástupcem v Newyorské filharmonii. Považovalo se za téměř samozřejmé, že jeho koncerty v Americe či na pohostinných účinkováních v Evropě „vyprodali“ jejich pořadatelé na roky dopředu.

 

Bernsteinova manželka, herečka chilského původu, a jejich tři děti málokdy zastihly Mistra volně vyčkávat v bytě na newyorské Park Avenue. K dirigování a komponování se neustále hrnuly termíny společenských povinností, zkoušek a porad, jež vyplývaly z funkce ředitele Newyorské filharmonie. Do cesty velkého operního a orchestrálního dirigenta se postavil nejnebezpečnější poděs: čas a umět stihnout svůj termín včas.

 

S přibývajícími léty cítil, že již nelze komponovat po letadlech, na nádražích, v taxících, že nemohou pokaždé platit slova jeho ženy Felicie, rozené Montealegrové: „Lennie nikdy nic nedělá s mírou, a přesto to celé stíhá jak má.“

 

Bernstein nechtěl připustit, aby se komponování stávalo stále častěji jen vedlejší činností. Proto se rozhodl abdikovat z funkce šéfa Newyorské filharmonie (správní rada orchestru mu udělila titul Laureate conductor a jmenovala ho čestným dirigentem a ředitelem na doživotí). Nešlo o rozhodnutí unáhlené, naopak, Mistr nad ním přemýšlel několik let. Došlo k němu až v italské Ansedonii, kde v létě 1969 strávil – poprvé po deseti letech – dovolenou s rodinou, a jak sám prohlásil, „konečně našel čas a samotu pro tak zásadní rozhodnutí, co s ním bude dál“.

 

V Ansedonii za účasti Johna Gruena z italské Epoky meditoval: „Chci najít štěstí v práci, nikoli v organizování priorit… Picassovi se vydařil šťastný a prostý život bez mrzutostí a přitom s živou účastí na všem, co se děje ve světě. U mě je to jinak. Pocházím z prostředí, jež je víc podnikavé než obvykle. A pak jsem syn puritána. Pokud jsem vyrůstal ve svobodném prostředí, zejména v mladých letech, nedokázal jsem se nikdy vyhnout puritánské etice… Ve mně je stále ještě zakódován vliv mého podnikavého původu a nikdy se ho asi nezbavím, i když je mým snem, aby se tak stalo.

 

Rozhodl jsem se odejít ze slavného místa v New Yorku, abych mohl naplnit své plány do budoucna.“

 

John Gruen doplňuje: „Bernstein byl přesvědčen, že se sotva dostal na začátek své skladatelské dráhy, s trpkostí vzpomínal na hudbu, kterou mohl složit v uplynulých letech, a neustále si pokládal otázku, zda neměl víc využít onoho šťastného období, v němž napsal West Side Story.“ (Prozatím největší Bernsteinův hit. Virtuózní směs latinskoamerických tanečních rytmů, bigbandového jazzu a expresívních milostných kantilén…).

 

Bernsteina trápil čas, neboť nebyl jen dirigent, skladatel, klavírista, autor úspěšných muzikálů, baletů, symfonií a písní, ale i učitel, publicista a nadšený propagátor, zvláště pro televizi a rozhlasové přenosy.

 

Jeho kniha Nekonečná mnohotvárnost hudby, v níž zavrhuje atonální skladby z posledních desetiletí a velebí „hojivý a uklidňující účinek tradiční hudby“, se stala vyhledávaným bestsellerem, stejně jako prvotina Radost plynoucí z hudby. Přednášel na univerzitách, i na té, kde se sám kdysi učil.

 

Stojí za to citovat alespoň část z jeho přednášky, publikované pod názvem Nezodpovězená otázka: „…Kdykoli se podívám na začátek partitury Beethovenovy Páté symfonie, pokaždé znovu žasnu, jak je prostá, silná a správná. A jak úsporná je to hudba… Vykladači hudby nabízejí všelijaké fantastické teorie, že je založena na zpěvu ptáka, kterého Beethoven slyšel ve Vídeňském lese štěbetat, že je to Osud, který tluče na dveře, že je to trubka ohlašující soudný den a podobné pošetilosti. Ovšemže žádný z těchto výkladů nám nic nemůže sdělit. Ve skutečnosti spočívá význam Beethovenova motivu v tónech, které za ním následují…“

 

Málokterý muzikolog dokázal pro hudbu učinit to, co Bernstein, onen „hudební pětibojař“ (Der Spiegel) a „symbol hudby“, jak prohlašoval Carlos Moseley, manažer Newyorské filharmonie.

 

Kdybychom chtěli citovat jen titulky statí nejrespektovanějších kritiků, které přinesly největší noviny a časopisy světa od onoho už téměř legendárního debutu, kdy „zaskočil“ za nemocného Waltera, potřebovali bychom ještě dalších deset stran bonus. Po vystoupení u západoněmeckých sousedů ho Die Welt označil za slunečního krále hudby.

 

Americká spisovatelka Joan Peyserová v aktuální biografii konstatuje, že žádný hudebník dvacátého století nedokázal to, co Bernstein skladatel, dirigent, pianista, spisovatel a pedagog v jedné osobě.

 

Čestný profesor nejedné populárně naučné univerzity, důstojník Čestné legie, nositel Mahlerovy medaile a od roku 1987 hudební ceny Ernsta von Siemense si v USA vysloužil obdivnou přezdívku „Mæstro Ameriky“. Téměř všude, kde „Lennie“, fotogenní tanečník před orchestrem, udával takt tak prudkými gesty a krkolomnými akrobatickými pohyby, že o něm jásavě hlásali, že je nepředstižitelný – a navíc i nezastavitelný.

 

O Bernsteinově nezkrotném temperamentu kolují desítky přednášek. Sám v televizní debatě v prosinci 1965 svou posedlost a sensibilitu popisoval: „Dirigent je sochař, jehož živlem je místo mramoru čas. A když „kámen“ přitesává, musí mít smysl pro vytříbené proporce a vztahy… ještě jednu stránku osobnosti musí dirigent mít, bez níž mu všechny mechanické dovednosti, znalosti a vnímavost nejsou k ničemu, a to je ta schopnost vše tlumočit orchestru rukama, tváří, očima, prsty, všemi možnými záchvěvy, které z jeho podívané a předávané řeči těla mohou proudit. Nestačí však, aby dirigent přinutil hudebníky ke hraní. Musí je přimět k tomu, aby chtěli hrát s chutí. Musí je přivést do stavu vytržení, do extáze, pohnout jim žlučí, přemlouvat je, rozkazovat, zuřit!“ (jako velice emotivního chuligána a přece dirigenta jsme poznali Bernsteina i na Pražském jaru už v prvním poválečném roce.)

 

Kritik Hans Heinz Stuckenschmidt popsal Mistrovo dirigování výstižně: „Je to naprosto posedlý chuligán partitur a not, jenž zbožňuje silné efekty, jenž „ozařuje melodie akustickými reflektory s reflexemi naráz“ a interpretuje spolehlivě všechno jadrně – s touž mladistvou bravurou: vážnou i lehkou, cudnější i nestydatější hudbu, starou i novou, vídeňskou klasiku na modrém Dunaji i americký nářez, jak jazz káže.“

 

Kolik již bylo pokusů srovnávat Bernsteina s Karajanem! Přívrženci a odpůrci se zřejmě nikdy neshodnou na kompromisu. Oba slavní mezi slavnými se poprvé setkali v roce 1953. Bernstein do té doby všude trousil moudra o svém konkurentovi a netajil se obdivem ke Karajanovi.

 

Avšak Karajan, to je jiná letora než Bernstein. Když například Američan dirigoval ve vídeňské Státní opeře Verdiho Falstaffa, Karajan se dětinsky urazil. Nejen na dirigenta, ale i na Státní operu. A když list Zeit pochvalně napsal: „Zdá se, že Vídeň má nového Karajana“, opět se cítil velmi dotčeně tento ješitný exemplář samolibého podivína.

 

V roce 1979 vystupoval Bernstein poprvé s Berlínskou filharmonií po světě. Jako vždy – i tentokrát chtěl umožnit mladým lidem, talentům, studentům, zkrátka všem, kteří neměli na závratné vstupné, aby si filharmonii užili na svých ouškách. Proto navrhoval veřejnou generální zkoušku nebo alespoň zprostředkovaně rozhlasový přenos dat do domácnosti. „Dokonalý podnik“ Herbert von Karajan coby šéf tělesa se okamžitě stavěl na zadní (byl proti tomu troufalému nápadu) a již nikdy Bernsteina k hostování nepřizval.

 

Karajan nesl jako podpásovku studii týdeníku Time, jež hodnotila činnost obou mužů: „Svérázné a velice americké zázračné dítě poskytuje světu podstatně víc, než umí Karajan. Bernstein je koncertní klavírista a leckdy svůj orchestr řídí od klavíru. A navíc – proti Karajanovi je maximálně produktivní skladatel. Až masivní zásobovač nápadů a děl k pohybu těl na hudbu. Seznam jeho stereo vynálezů bohatých na kontrasty a prostoupených jazzovými prvky obsahuje mimo jiné baletní hudbu a hudbu k filmům, symfonie, žalmy, ale i parodistický písňový cyklus Jak nenávidím hudbu. To jsou věci, které lze jen stěží očekávat od Karajana, vážení a milí.“

 

Těžko lze od Karajana taktéž očekávat, aby se jako Bernstein zřekl závratného honoráře za vystoupení na německém festivalu, anebo aby věnoval 150 000 marek chudnoucím americkým univerzitám. Se slavným amsterdamským orchestrem Concertgebow cestoval po Evropě ve snaze „přiblížit chutnou hudbu nejširším masám za vskutku lidovou a jednotnou cenu vstupného: za deset marek“. Také kulturní redakce časopisu Der Spiegel si v oslavném článku k Bernsteinovým sedmdesátinám povšimla na první dojem nevýrazné události, avšak svědčící o hudebníkově oblibě: „Je samozřejmé, že o něm hovoří návštěvníci koncertů, ať studenti nebo vážení kritici, jako o jejich Lenniem. Jak je tohle odlišné od světa pana Karajana, jehož nikdo nenazve jinak než Herbert von Karajan. Dokážete si vůbec představit Karajana v úloze Bernsteina, jenž se v srpnu 1986 snažil v newyorském Central Parku přehlušit dav dvou set tisíc fanoušků? Dokážete si představit Karajana, jak přístupně a vůbec příjemně diskutuje a dovádí s účastníky letních studentských táborů? Na rozdíl od něho také Bernstein sází na živé nahrávky, při nichž sice riskuje zaznamenání chrchlajících diváků s nedostatky preventivních skorocelových, jitrocelových, echinaceových přísad k hudbě pěkně od plic, ale zachytí napětí interpretované skladby s neopakovatelnou atmosférou.“

 

Leckdo může namítnout, že to jsou slova příkrá. Když jsme však shromažďovali materiály o géniovi a zároveň tak zábavném playboyi hudby, téměř všechny se vyznačovali hodnocením: Karajan se zabývá především sám sebou, kdežto Bernstein problémy obyčejných lidí. Také jeho první literární příspěvek pro list New York Times v roce 1947 nesl titulek Černoši ve slušivé hudbě pro uši.

 

Pro své dlouho odkládané koncertování ve Vatikánu si přivezl chlapecký sbor, samozřejmě černošský gospel, z Newarku. Bernstein se ani nepokoušel zakrýt demonstrativní záměry.

 

Když Rusko tehdy ještě vzbuzovalo svou mírovou (jak moc mírovou??) politikou v některých kruzích USA oprávněně racionální odpor, Bernstein jel do Moskvy (1959) a dirigoval Svěcení jara Igora Stravinského. V říjnu 1984 se při hostování s Vídeňskými filharmoniky v Berlíně pojednou dozvěděl, že na stovky hudebních nadšenců se nedostaly vstupenky. Okamžitě prohlásil generální zkoušku za veřejnou a umožnil tak poslech skvělého tělesa komukoliv, kdo chtěl být u toho.

 

Pohrobkům McCarthyho způsobil nejedno chvění až mrazení, a když v roce 1970 uspořádal večírek jakožto výraz poděkování na počest Černých Panterů, radikální černošské organizace, stal se na dlouhá léta pak nepohodlným pro prkenné představitele amerických úřadů.

 

Mnozí činitelé ve Státech nepřijali ani Bernsteinovu výzvu (u příležitosti jeho 65. narozenin) k boji za svět bez jaderných zbraní, Egy szebb világ, ani pozdější koncert v Hirošimě, jímž chtěl burcovat svědomí národů, jako výraz mírové angažovanosti.

 

Spisovatel Wolfgang Hildesheimer označil Bernsteinovo úsilí za „obscénní nedostatek vkusu“ a prezident Ronald Reagan se nechal slyšet, že by snad „pan dirigent už nemusel navštěvovat Washington“.

 

Bernsteinova poslední nahrávka Haydnova oratoria Stvoření a další práce jasně dokazují, že byl stále pln optimismu, že nehodlal měnit životní filozofii. S vrozenou velkorysostí vyvrátil úvahy a pochyby publicistů, kteří mu při jeho sedmdesátinách naznačovali, že Bernstein není spokojen od chvíle, kdy přestal řídit Newyorskou filharmonii. Říká: „Konečně jsem se vrátil ke způsobu života, který mi vyhovuje. Konečně mohu nerušeně pracovat a poslouchat hudbu, kterou mám rád. A mám rád každou dobrou hudbu.“ V jednom rozhovoru odpověděl: „Víte, jaká hudba na mě kdysi udělala nejhlubší dojem? Deska Beatles Revolver. Je v ní poznat nezlomná vitalita, je zábavnější než všechno, co dnes píší skladatelé takzvané avantgardy. Celá tahle elektronická, sériová muzika, všechny tyto „výdobytky založené na instrukci“ a zvukové manipulace bez not – jak zatuchle a akademicky nabubřele to působí. Věřím v návrat tonálnosti. Kdybych nevěřil v tonálnost, musel bych se jít usmrtit. Soudobí hudebníci si mysleli, že ji mohou v hudbě abstrahovat právě tak, jako malíři abstrahují pozorovací předmět. To je velký omyl. To je nemožné, neboť hudba je abstraktní už předem. Musí se tedy „uskutečňovat s citem“ – vysoce a hluboce, dlouze a krátce, hlasitě i tiše. Bez hudby tady vážně nelze existovat!“

hmmmmm

TAKŽE: „KDYŽ JE HUDBA ŽIVOTEM“

 

Jednou –             

až vám svět odpočítá                

z nekonečného svého věku

tisíc let,                       

stejně jako dnes                   

podle vašich tónů                   

někdo naladí svá slova                

a znovu zazní Osudová.               

                       

Zas vyjde                   

malý hošík pást                   

housátka not

do alejí,                       

kde noc již není                   

skrytá past                   

a den neklopýtá                    

přes kameny.                   

 

Rozrazí chladné

bariéry měst

a žula začne ustupovat               

před hudbou,                   

jež umí sevřít pěst –

i něžně

děti chovat.

 

Symfonie vejdou

do strun potoků a řek

a nerozplynou

solí oceánů,

déšť roznese je

jako tichý vděk

do strmících trav

i rozevlátých lánů.

 

Jednou –                    

až vám svět odpočítá                

z nekonečného svého věku

tisíc let,                       

stejně jako dnes                   

podle vašich tónů                   

někdo naladí svá slova.               

A zazní Osudová.

A zazní

Óda na radost.

 

 

 

PRO TU JEDINOU, HUDEBNĚ NEOHRANOU & DELIKÁTNÍ SYMFONII

(FANDÍLEK KOMPAKTNÍ I NA DIVOKÝCH NOSIČÍCH)

 

Roztoč do všech stran Glóbus
vychyl rozkošnicky řešitelný rébus

máš noblesní pel, udáváš noblesní rytmus

rozverného živočicha hymnus

(září v Tobě celičký jak hvězda Sírius)

pel krásy, pel novosti, pel noblesy a perly okamžiků na zřetel ber

prostři do vesmíru ubrus
nazdob opulentní corpus
recept zní: včas vypečená a křupavá Venus
pohlazen buď zen a můj gen, třpytivý génius

jsi z půli gen, z píle omračující výtržník, nesmělý hologram, horlivý hooligan

trochu máš obnažený kompliment, vydáš se na hausbootu brázdit kontinent?

Tvůj rozum vypadá, že je vybroušen, kdy zjednodušen může být vyzkoušen?

chtěl bych být s Tebou opakovaně in flagranti přistižen a vybouřen, průšvih ať je už dávno vyloučen

voníš parfémy cizokrajných dálav, Tvůj argument má váhu i výhodu, na souši fén Feny s geny vysoušen 

ach lásko, voníš bubnujícím irským deštěm, zvoníš prstokladem klavírního bobříka odvah v rytmice obrostlém, výsostném

když je jazyk výmluvným malířem, je zahradník výtvarník pro trávník, Tobě kreativní klenotník rytířem

všímej si na mozaice slovních přestřelek i grand dílek, na Tvé fanfáry dá Fanfán Tulipán, Ferrari, ba i Fantóm fandílek

bez Tebe jsem pamflet, námět, báje z kraje hebkých nadílek, bez opojných metafor andílek

s Tebou příležitost rande, kdy dostáváš mezi příležitostí fajn sortiment, buď srandílek randílek

jsi nebe, peklo, ráj – a to vždy, já se rád zabývám rájem

nejsi mé zakázané ovoce, jsi ovocná a máš enormní zájem?

 

Hm, rozkvět jako 2 tulipány, ať žijí lahodící křehkosti

poznat je za dne i v noci, to by mohla být náramná chvilka

z rozjařené Katalin bude zaníceně obdařený rozjařený Jirka

je tak roztomilá její náruživá forma v ženskosti

 

Vyl jsem tu – z Tebe zase naměkko vlk samotář
a zvlčel jsem, když Luna una vynalezla Tvůj oltář
byl jsem tu – Tvůj věčně mladý Fantomas
a skryl jsem tu pln dojmů doporučený vzkaz
jestli je přijatelný, působivý, drahý jak Tvůj čas?
s filharmonií Fantomasí grimasy naše vlasy, instinkty i hlas :)
 

  

HUDBA, IMPULS K OBYČEJNÝM LIDEM…

Nevypadala předtím vznešeně

Ale když orchestr začal hrát

náhle tu byla země

a květy

stromy

a vzduch

a parket byl jak moře zvlněné –

Nevypadala předtím vznešeně!

 

Nevypadal často zázrak časů radovánek

když kultura neznala místních nadšenců

ale když začali zapouštět semena

z odtažitých rostlo obyčejně víc zájemců

z klobouku vytahovat králíka

(schopnej a nadšenej z čilého)

s impulsy, s výstřelky, s vervou

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=v78XEvhTEXU

 

https://www.youtube.com/watch?v=iwQS8FJY2IY

 

https://www.youtube.com/watch?v=GRxofEmo3HA

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter